01 02 03
 
 
o jarmeku
program jarmeku
jarmekové soutěže
jarmeková poštička
orientační plánek
doprava
ubytování
partneři
fotogalerie
kontakt

Předvánoční zvyky na Valašskokloboucku

„Kateřina ešče poskakuje, Ondřej šak už zakazuje.“ Po poslední „kateřinské“ zábavě začíná advent (k příchodu - Spasitele), přípravné předvánoční období. Nastala doba půstu. Nekonaly se zábavy ani svatby. Byla to doba přástek, draní peří a jiných prací a - příběhů. Z předkřesťanského období dlouho přetrvávala představa, že o dlouhých zimních nocích se přírodní síly dostávají do divokého zápasu a že svět je zaplněn démonickými bytostmi, které jako by porazily slunce, symbol tvořivé síly. Církev se proto snažila překrýt tuto pohanskou představu a dala ve svém kalendáři pevné místo některým svatým. Přesto však i do nových křesťanských svátků proniklo mnoho pohanského. Hlavními postavami obřadních obchůzek předvánočního času byli Mikuláš a Lucka.

V chalupách bylo živo. Jak šél člověk ulicú, čúl z každého klobuckého stavéní buď stav, lebo ťukání kladívkami do kopyt. Neměli pilno enom papučářé a súkeníci, ale aj štěpováčky a ty, co přadly konopě na dratvy. Štěpovačky štěpovaly podešvy. Od jedneho páru bylo pět grajcarů, od zákažkových osn.

Tam, de sa přadlo, ve verštatoch, schodili sa známí večerami, alebo tam, de sa drhlo péří. Tam sa vyprávjalo, bývaly besedy. Na stole hromada péřího, u světidel přadleny a po stoličkách, ložnicách aj lavách ti, co umjeli pěkno vyprávjat, alebo ti, co pěkno počúvali. Bez děcek sa to neminulo. Byly zalezené na peci. Tam sa tak dobře usínalo, dyž sa vyprávjalo o tom, jak tetka Šuchměna „potkali čérta“, lebo strýc Daňkovi o tom, „jak byli v Netáliji“ (Itálii). Na peci sa nigdo strašidel nebál. Tam bylo bezpečno.

Zprvu sa svítívalo „světidlami“. Vozívali ich do Klobúk Ščudlovjani. „Lúče“ měly svoje místo na zákamní, aby byly suchučké. Světidlo sa zastrčilo do „skřipca“ a dycky jeden vartovál a „utíral sopel“. Tak sa praúvalo tom spáleném oharku. Potem už bývaly svíčky. Také, jak ohořely, mosél sa ím knot ustřihnút „skřipcem“. To bývaly nožíce a měly na jednéj nožičce takovú jakby škatulku přidělanú. Tož v téj ostál ten ustřihnutý knot. Ludé byli bedliví a chránili sa ohňa. Věděli, že aj od takového malého oharku, od iskřičky, neščestí pochodí.
Dyž přišél do módy „petrolín“, to už bylo jasné světlo. Moselo sa s ním jaksapatří šporovat, a proto sa dĺho „mrkaňovalo“. K pokludu dobytka sa rozžala malá lampica, bez cilindra. „Myška“ sa í pravilo. Až k přadéní a drhnutí péřího sa hrubá lampa rozsvítila. Dobrý mores kázál, aby každý po rozsvícení lampy „dobrý večér“ pověďél. V lampě sa knot nesmjél moc vytáhnút. Hneď maměnka křičali: „Stahněte knot, nech sa petrolín zbuhdarma nepálí!“ Všady sa svítivem šporovalo, enom u papučářů svítili dĺho přes púnoc. Šak si papučáři spodzimka slavno „lampu poprvní rozsvěcovali“. Negdo ju věšál po brodském jarmeku, negdo po klobuckém. Šak sa také praúvalo, že „po brodském negdo, po klobuckém gegdo“ lampu věšá. Při téjto příležitosti tetička – lebo tak sa pravilo panimámě – navařili zhřívanice, napékli pupáků, negdo dotěpil harmoligu a verbovalo sa – „holaj duša, pekla není“. (...)

Večer před svátkem svatého Mikuláše obcházel vesnici či město Mikuláš se svou družinou. Obchůzka maskovaného průvodu s postavou čerta v předvánočním čase je předkřesťanská, postava Mikuláše souvisí až se středověkým kultem světce (tento kult se šířil Evropou od 11. století). Svatý Mikuláš byl biskup. Žil ve 4. století, podle jedné z legend obdaroval tři chudobné dívky, aby se mohly provdat, odtud se odvozuje jeho štědrost, je považován i za patrona šťastného manželství, v některých zemích se o jeho pomoc dodnes přimlouvají vdavekchtivé ženy. Zázračně prý také vzkřísil zamordované děti, což se odráží v představě, že pomáhá rodičkám, přináší děti a chrání je v nemocech. Platí též za ochránce žáků, kdysi také měl zachránit námořníky na rozbouřeném moři, je tedy i oblíbeným patronem námořníků a rybářů, ale také vod a mostů. Jako biskup mívá postava „svatého“ vedle ornátu odznaky biskupské hodnosti: mitru a berlu. Mikuláš zkouší děti z katechismu, poroučí jim modlit se a čte z knihy dětské hříchy. Čert straší a trestá nehodné děti, naděluje jim shnilé brambory a uhlí. Protějškem čerta je anděl. Mezi jednotlivými vesnicemi jižního Valašska jsou rozdíly nejen v zastoupení masek v Mikulášově průvodu (někde chodívala s Mikulášem i „koza“, dodnes například v Lidečku chodí „kobyla“, čert na koni), ale i v provedení masek: například čerti ze Štítné mají masky vyřezávané ze dřeva, čerti v Lidečku mají masku posetou „ježovinou“, čerty z Nedašova lze poznat podle slaměných prvků. Někde byly součástí Mikulášova průvodu i masky představující různá řemesla a povolání, někde i „táta“ a „máma“, někde i různá zvířata (medvěd, čáp či vrána). Mikuláš i další bytosti se podle lidových představ spouštěli komínem, přijížděli na koni nebo se spouštěli z nebe po provaze či sestupovali po žebříku. Ogaři už od Ondřeja byli samá tajnosť. Byli samé „šuchy, šuchy“. Bylo před Mikulášem. Mládenci chtěli „létat za mikuláše“, a tož vypoščávali pentle od tetiček. Každá ich měla dosť, lebo nosila ke každému fěrtušku pentlu inych duhovych barev. Nekerá hrála do modra, iná do červena aj hněda. A „mikulášé“ tych pentlí potřebovali moc.

Děcka už brhahákaly po obci a na pecách si o mikulášoch vyprávajaly. Šak už tři týdně napřed ím „podhazoval svatý“. To maměnka, odtrhňa v pátek při koláčoch kus těsta, napékli pánů, věnců a paniček a ráno, gdyž díťa stávalo, už byli páni za oknem „podhodění“. To bylo radosti: také dyž děcka byly zabrané do hry a nedívaly sa, rozhodili matka mezi ně zhrsť ořechů, krájanek, suchych hrušek lebo trnek. A děcka věřily, že ím to „Mikuláš podhodíl“. Ti hrubí, co chtěli chodit za mikuláše, už sa schodili u nekeréj tetičky, co ich uměla spraovat. Ogaři k ní znášali ty vypoščané pentle, kose pro „smrť“, kožuchy pro „čerta“. Bývali krásně spravení. „Mikuláš“ byl jak biskup, s mitrú. V ruce držál „brlu“. Byl vážný a důstojný. „Skakún“, lebo aj „laufr“ sa mu pravilo, oblékl bílé nohavice pošité pentličkami do kosočtverců. Pentličky byly červené a zelené. V každém kosočtverečku byla všitá hrkávka. Košulu mjél také omašlovanú. Zvonečky byly aj na opasku. Líca mjél na červeno obarvené papírkama od pernikářa a pod nosem fúsky. Nájvětší parádu mjél na hlavě. Dno klobúka bylo pošité vypoščanými pentlami. Dosahovaly mu až pod pás. Byly všeckych barev a bývalo ich aj 150. V ruce mjél „tatar“. Laufr utěkál dycky první, před Mikulášem. Ohlašovál jeho příchod. Na tohoto čekaly maměnky na mostkoch a pravily mu, gde skovali slaměnku plnú dobrot, kerú mjél Mikuláš děckom nahodit. Ve slaměnce byli poskládaní z těsta upečení nebo perníkoví páni a paničky, věnce, ořechy, jabůčka, suché trnky, hrušky, krajánky, a dyž už býl negdo moc ščedrý, tož tam přistrčíl aj dřevěnú panenku, koníčka lebo vozíček, kerý tatíček potaju zrobili. „Skakún“, to byla taková nezdoba, bár ohlašovál takovú osobnosť, jak býl „svatý“. A co teprú, dyž nekerá mikulášská družina mjela aj štyry skakúny! Ale bylo to pěkné, dyž sa po městě rozletěli za cérkami. Tady cérce nepomohlo utěkat. Lauframa byli ogaři vysocí a ti mjeli nohy jak jeleni. A takový dyž cérku zdrapíl, huběnku í vťapíl a mosela kleknút a ručenky zepnút a modlit sa. Lebo už tu nebýl enom skakún, už přiletěla „smrť“, „čert“, „turek“, „františkán“ a už sa šúral aj „svatý“. A ona, chtěja se vykúpit, mosela kleknút, do sněhu, do blacka. A dyž sa pomodlila, ešče ju čert zašmúral sazami, kerých mjél plné kapse. „Turek“ nosíl červené nohavice, vysoké jančáry, rukávce aj kordulku. Na hlavě fez a z temena mu viselo pár pentlí. Ruky mjél až po loktě namočené v krvji lebo na červeno obarvené na znamení, že „sa dysi Kurúci kúpali v klobuckéj krvji“, dyž dělali ty nájezdy na Klobúky. Vjérným společníkem Mikulášovým byl „františkán“. Mjél hnědú kutnu, břuch vycpaný zhlavcem, v pási přepásaný provazem, a na hlavě širočajzný slaměný klobúk. V ruce držál pokladnicu, do keréj sa mu zhazovalo. Kolo krku mjél růženec z malych zemňáků a na něm svatý křížek. Jak šél, každého žehnál. „Čert“ býl celý, aj z hlavú, v koži zašitý. Rohy z barana, negdy aj z koze. Na zádoch měch pro neposlušné děcka, v jednéj ruce řeťaz, s kerým furt štabarcovál, a v druhéj ruce vidly. Tymi nabíral všecky, co patřili, do pekla. Na ocasi měl uvázaný zvonec. „Mikulášé“ začínali létat tak kole štvŕtej hodiny odpoledňa. Kerý už býl spravený, tož vybŕkl z chalupy a pohónil děcka, kterych bylo před stavéním hromadu. Nedbaly, že maměnka ím před chvílú pravili, aby byly hodné, že sa už „mikulášé spúščajú na Hladném pustém“. Všeci „po zlatých řeťazoch“, enom „čert po zasra…“ To bylo po obci cinkotu a člověk iďaci nigdy nevěďél, z kerého konca na něho uderíja, gde sa zjavíja, gde na něho vtrhnú. Na druhý deň si děcka ve škole ukazovaly pány a vyprávjaly, co a koléj kom nahodíl. Veď jabúčko mikulášama nahoděné bylo inakší a aj ináč, dobřéj šmakovalo než to, co bylo doma na húře ve slámě. Dĺho sa o mikulášoch po chalupách vyprávjalo. Byli-i pěkno spravení či sa moresno chovali, co čert, co laufr a co sa ím gde přitrefilo. Dysi také vtrhnúli mikulášé k jednéj švadleně. Šilo u ní moc cérek a jedna byla odkáťsi a jakživo mikulášú neviděla. Tak sa zlekala, dyž ju do kútíka zatlačili a nad ňú brhákali, že dyž sa svatý naraz podíval na dlážku, viďél, že je pod cérkú mokro. Chuderka – to od strachu! Lebo raz vézl jeden Závršan klady. Bylo sněhu, umrznuté a víte, že ty pokuty nad ním tak brhákali, koně mu zastavili a že si nemohl pomoct, nepustili ho daléj, až z voza zlézl, kleknút mosél a modlit sa. (...) Raz přišli také k Ročákom. Liduška byla ešče malá, ale nic sa nebála. Tož přiďaci tam, „svatý“ začál ju zkúšat z katechizmu a potom se obrátil k matce a ptál sa, či Liduška poslúchá. Maměnka chtěli nájspěš cosi žalovat, ale Liduška ím skočila do řeči: „Sat pseca posjúchám, sat chodím pjo pivo aj pjo tvasnice.“ Negde sa diťa buďto stydělo, lebo mjelo krutú náturu, lebo aj strach. A kerak by také nee, dyž mikulášé sa nad ním natřásali a „brrrhahahahá, budeš-i ty poslúchávávat, já budu za komínem sedávávávávat!“. Za mikulášama létalo po obci plno děcek. Kór ogaři, ti byli gurážní! A to jak letěli, tož sa mikulášé zrazu zhogali a zpátky mezi děcka! Titi – vnohy! „Smrť“ ich chytala kosú, „čert“ nabíral na vidly. Na druhý deň aby po nich pan učitel ve škole nic nechtěli, lebo sa nemjeli gdy učit… Spomínka na mikuláše panovala až do „Luce“ (13. prosince). Táte také chodila večer před svoím svátkem, tajak mikulášé. Byla to tichá, tajemná osobka, kerá nikom nic zlého nepodělala, ale enom dobro a dobro roznášala. Za „lucu“ sa spravovali chlapi, né robky! Chodila buď sama, lebo po dvuch. Všecko sa dělo v nájvětčí tichosti. Nosívala bílú, čistulinkú naškrobenú spodnicu, až po zem. Potem bílú jupku, hubu zakrytú bílú rúškú a na hlavě uvázanú bílú šatku. V ruce držala namúčené husí křídlo. Bilunká jak padlý sněh a naškrobená, že šustěla „jak puténka švábú“. Šél-i gdo v ten večér obcú, mohl každú chvílu uvidět, jak negde zpozarohu výde lebo že sa desi zjaví bílá postava a zmizne v nekerych dveřoch. Dyž ju člověk střetl, tož hned „oprašovala“. Do chalupy přichodila potichy. Třeba celá rodina seděla u stola. V téj vrznú dveří – luca tady. Enom sa dveřami protahla. Nigdo í nic nepravíl, všeci enom čekali, až si svůj obřad dokoná. Jak naščívila chalupu, vymétla kúty, všecko „oprášila“ a nakonec každého, gdo býl v chalupě. Jakby zvonečky cingaly, dyž sa chalupú a izbú néslo její „alulululululu“. Dyž tak vyhnala všecky „zlé duchy ze stavení a nemoce z ludí, zas potichy odešla. Ostalo ticho… Enom hospodyň třeba pověděla: „Ani sem nepoznala, kerý to býl.“ „A, co nás po tom!“ pravili babička… Někde Lucky ometaly stěny ne moukou, ale sazemi, někde nosily srp a talíř, na kterém hořel oheň. Účelem obchůzky Lucek je nejen magická ochrana hospodářství před škodou a vlivy zlých sil, ale Lucky také dohlížejí na zákaz zábav a domácích prací v adventu.

Od Lucie do Vánoc panovaly čáry a čarodějnice. Proto chtěli lidé poznat, kdo je čarodějnice. Proto hospodyně skládaly od Luce až po Ščedrý deň polénka. Na Ščedrý deň ráno udělál hospodář z tychto polének stoličku. Túto si vzál na půnoční. Dyž si préj na ňu sedl, viďél, že nekeré roby sú k oltářu obrátěné zádami. A to byly ty čarodějnice, „bosorky“. Mohly „podělat dobytku“ aj „neščestí přivést na statek (dobytek)“ aj na chalupu. Proto chtěli ludé vědět, kdo a která je bosorkú. Bylo ju těžko poznat. Koléj razú préj to byla taková, že by to nigdo do ní nepověděl. Ale co také mohla dělat, dyž to bylo – jak praúvali staří ludé – „jejím údělem“. (...)

Hospodář zaséj chťél vědět, jaký bude rok, mokrý, suchý, bude-i přepŕchat lebo tak všelijak. Tož si značíl, jaké sú dni od Luce až po Vánoce. Bylo-i prvním dněm po Luci pěkně, bude sucho a pěkně v ledně. Pršalo-i, třeba na pátý deň po Luci, mjél byt mokrý máj – květen. Býl- i druhým dněm mráz, bude zima v únoře, a tak. (...) Šak už sa to k tým nájmilejším svátkom v roce všecko chystalo. Mezi děcky bylo šuchotu a šuchotu. Veď už pomály za každý grajcárek, kerý dostaly od kmotřenky, babičky, tetičky, kupovaly si „kúsky“. To byly ty perníkové srdečka, koníčci, kolečka. Nebývalo tajak dnes, že matka kúpí celú škatulu fontánových a čokoládových figurek. Děti skládaly a počítaly. Hneď všeci věděli, že Anička si odpoledňa pújde k Terézi Hladkovéj pro jeden kúsek, možná že aj věc, lebo byli u nich tetička a dali í celú šestku. Šak ten kúsek také sama kupovat nešla. Ona potřebovala ke svém ščestí diváky, a tož hneď ze školy sa vydál celý kŕdél děcek kupovat tú dobrotu. Ve škole si děti vyprávjaly o tom, koléj gdo už má „kúskú“ naskládaných na stromeček a jaké, a počítaly a počítaly a olizovaly prstečky, které sa tych sladkostí dotýkaly. V pondělí před Ščedrým večerem býval „sladký trh“. Na ten sa všeci hrubě těšili. Podarebně sa mu nepravilo „sladký“, lebo tam bývalo nájvěc perníků a marcipánu, klátkú, bruscukru, englišú, vincétlí, střechýlů a všelijakych inych dobrot. Kole štátuje svatého Jána, blíž lékárně na městě, stávali medici. Každý mjél před sebú bečicu medu. Vykřikovali jeden přes druhého, nabízali a nekerý aj po užičce olizovat dál. Než to byla novota a ti, co nedávali, škaredě se na toho ščedroňa dívali. Tady sa nájvěc okĺňali odrostci. Byli to nezdoby, všelijaké šprýmy strójili, medu draňali. Medaři ich nemjeli rádi, nevěděli, gdy ím co vyvedú. Jak dysi Francka Michálkového postrčíl kerýsi kamas a tento spadl tak neščasno, že pichl – a býl v kožuše oblečený – celú ruku až po rameno do bečky s medem. Tož, neščestí to zrovna nebylo, než medaři nigdy neuvěřili, že to neudělál naschvál, kór dyž viděli, jak sa ogařiska kole Francka zhrčili a všeci lízali. Za chvílu býl rukáv jak vypraný.

autor: Petr Odehnal
 
05
 
Copyright C 2008, Valašský jarmek o.s., všechna práva vyhrazena.